Psal pro divadlo, film a televizi, za svého života vydal sedm  knih (Praha – kaleidoskop velkoměsta, Yvetta Simonová a její osudoví muži, …A prošlo tu 60 + 6 andělů, Můj Ahasver, knížka textů Jasná zpráva, NOHY viděné očima Jakuba Ludvíka a Pavla Vrby a Mědvědí knížka). Po jeho smrti vyšly dvě knížky básniček (Charlotta a Rumová nevěsta), jedna biografická knížka s diskografií, s mnoha fotografiemi , s 230 texty písní , s CD a DVD (Básník na pěti linkách) a knížka o Praze s jeho Příběhy a s fotografiemi Miloše Schmiedbergra  (Moje Praha). Nedílnou součásti knížky je CD Královská cesta Pavla Vrby ve formě textempora. Měl za sebou zkušenost dramaturga v Hudebním divadle Karlín, kde byl spoluautorem her a muzikálů Mazlíčkové, Cikáni jdou do nebe, Zahraj to znovu, Same, Povečeříme v posteli a 451° Fahrenheita – Zapalovač. Pro divadlo Ungelt přebásnil Webberův a Blackův komorní muzikál Líp se loučí v neděli, ve kterém ztvárnila hlavní postavu Marta Kubišová a obdržela za ni výroční cenu Thalie 2001. Spolu se scenáristou Jiřím Hubačem napsal muzikály Já, Francois Villon, Antoinetta – královna Francie a Napoleon a Josefina. V poslední letech svého života byl oslovován i oblastí tak zvané vážné hudby, která vyžaduje jiný přístup a jazyk, než je v populární hudbě obvyklé (např. skladby J. S. Bacha Ave Maria a Air v podání Lucie Bílé nebo barokní árie uváděné Karlem Gottem a Evou Urbanovou). To však nic nemění na tom, že Vrba byl vírou a založením rocker. Art rocková alba Blue Efektu a brněnských Synkop (Svět hledačů, Třiatřicet, Sluneční hodiny, Křídlení, Dlouhá noc) jsou nepředstavitelná bez jeho nezvyklé metaforiky a novotvarů, stejně jako bluesový repertoár Jana Spáleného nebo celá jedna dekáda Jandova Olympicu (Jasná zpráva, Osmý den, Dávno, Jako za mlada). Pavel Vrba napsal okolo 2000 textů, rozuměl si s Petrem Spáleným (Kdybych já byl kovářem, Dáma při těle…), Leškem Semelkou (Šaty z šátků, Jména…), Martou Kubišovou (Lampa, Zlý dlouhý půst…), Helenou Vondráčkovou (Mám ráda cestu lesní…), Věrou Špinarovou (Já tě závidím, Je mi líno…), Pavlem Bobkem (Dálniční hlídka, Věž tónů a slov…), Marií Rottrovou (Bouda na hororu, Most…), Petrou Janů (Říkej mi, Jedeme dál – duet s Petrem Jandou, Pasáže) , s Karlem Gottem ( Bloudím pasáží, Ty jsi můj zvláštní Anděl , Sentiment,  Obraz  žen nebo duety s Lucií Bílou Ať láska křídly mává, Krása)  a dalo by se pokračovat dlouho a dlouho  (v jeho knize textů Jasná zpráva je uvedeno 220 písní od čtyřiceti interpretů). Nebyl to žádný „jednonohý fotbalista“, což je v textařské branži dost vzácné – jelikož byl hudebně vzdělaný (housle, kytara, klarinet), psal stejně na noty jako na všelijak nahrané melodie z demo snímků. Od dětství psal básničky, brzy začal hrát v různých hudebních skupinách a odtud bylo nejkratší spojení k psaní textů. Básničky nikdy psát nepřestal a tak jsou vedle textů druhou větví jednoho kmene. Literární kritik Vladimír Justl říká, že jestliže je textař básníkem, pozná se to ze čtyř pěti řádků. O Vrbovi zřejmě nezapochyboval, když v sedmdesátých letech uvedl v pražské Viole dvě jeho poémy – Mizející Praha a Můj Ahasver. Pavel Vrba byl třikrát ženatý, maturoval na strojnické průmyslovce v Praze, nikdy nebyl politicky organizován, v roce 71 absolvoval stáž v muzikálových divadlech v Londýně, jeho největším koníčkem bylo lyžovaní, horská turistika a dlouhé procházky s labradorkou Charlottkou. Od roku 1966 (kromě dvou let dramaturgování v karlínském divadle 91, 92) byl „na volné noze“, od svých třiceti let žil v samém centru Prahy – na Malé Straně a na Starém Městě – Josefově. Pavel Vrba zemřel 7. září 2011 v Praze v nemocnici Na Františku.