Your address will show here +12 34 56 78
Yvetta Simonová a její osudoví muži

Mozaika z kamínků vzpomínek, zapomněnek, domněnek i faktů, umístěná na Zeď Času.


 

Osudovými muži Yvetty Simonové byli František Spurný, Jaromír Vomáčka, Karel Vlach i Milan Chladil a každý z nich má v knize kapitolu s dobovými fotografiemi. Na ně, na Yvettu a celou zejména českou hudební scénu i společenskou atmosféru vzpomínají muzikanti Václav Hybš, Miloslav Ducháč, Petr Janda, Ladislav Štaidl a dlouholetý textař Vlachovy kapely Zdeněk Borovec. Druhé, doplněné vydání (2004) a třetí, doplněné vydání (2015  )vyšlo v nakladatelství: Andrej Šťastný, Na Paloučku 304, 252 45 Zvole u Prahy.

  • Text Hover

Ukázka č. 1

Předmluva


Nosím v levém uchu náušnici, která hlásá mou rockovou příslušnost. Mám i duši, ta oproti náušnici není vidět, ale je, odhaduji, minimálně ze dvou třetin potetovaná touto vírou a filozofií mé generace…



Někteří z těch, co přišli po nás a pro které začíná datum „nula“ dnem, kdy rock oslovil je, můžou vzhledem k širokému úhlu záběru mé práce o mé rockové příslušnosti a víře pochybovat. Je to jejich právo. Přesto mi nikdo neodpáře desítku autorských alb Blue Effectu, Bohemie, Mahagonu, Synkop, SLS a Olympiku… Bylo to v nějakém rockovém klubu. Rád si povídám s mladšími a někdy se mi i zdá, že je to vzájemné. Ten klub býval kdysi vinárnou a já jsem začal vyprávět, jak jsme zde seděli kdysi s panem Vlachem…



Ne špatný a ne nevýznamný kytarista, opilý víc sám sebou než alkoholem, kterého taky neměl v sobě tenkrát nejmíň, prohlásil: „Vlach? Kdo to je? Neznám…!“ I když už míň než dřív, jsem stále povahy prchlivé, a tak jsem odpověděl: „Ty vole! Kdyby nebylo pana Vlacha, tak bys tady dneska s tou kytarou nestál!“ Sám jsem si nikdy nepotrpěl na přehnané uctívání autorit, ale když jsem měl to štěstí a potkal jsem živého Jaroslava Seiferta a padli jsme si do oka, nemohl jsem tu noc usnout…



Tohle rozechvění u těch, co přišli po nás, dost postrádám. Snad ten virus nedůvěry a nezájmu o cokoliv dřívější zasel do nich minulý systém. Ale jistotně vím, a je ten objev čeká, že bez spojitosti s minulostí prostě nejsme, i když si myslíme, že jsme nejvíc…



V Americe nikdo neříkal Sinatrovi, aby se „vrátil do hrobu“. Naopak, při televizním přenosu jeho narozenin se mu rockeři klaněli a byli šťastní, že si s ním můžou zazpívat… U nás jsou vyzýváni „k návratu pod kytičky“ podstatně mladší a nebere se v potaz, čím nás obohatili, ani jací byli a jsou… Básník John Donne, Shakespearův současník, napsal: „Neptej se, komu zvoní hrana, neboť věz, že zvoní tobě…“



Vlastnost zapomínat na ty, kteří něco udělali a vlastně nás nastartovali, mi vždycky vadila. Možná i proto jsem napsal tuto knihu. I když jsem se tím dostal do „krajiny swingu“, náušnici si z ucha nevyndám. Yvetta nosí dokonce dvě…



Jsem to já jak zamlada, 

Stejné věci mě napadaj,

Stále mám stisk buldočí, 

K tomu pár vrásek u očí, 

Názory jsem málo změnil, 

Muziku mám rád, 

Co jsem cenil, 

Cením dál, 

Už zřejmě napořád, 

Svůj řád

Ukázka č. 2

Doba, do které se narodila

Rok 1928.


Rok před „Černým Pátkem“ na newyorské burze, který rozpoutá celosvětovou hospodářskou krizi a ta, i když nepřímo, následně povede k nástupu nacismu v Německu a tím i k dosud největší válce zvané „druhá světová“. Rok před vynálezem dvojoké zrcadlovky Rolleiflex, fotoaparátu na svitkový film, který mnohokrát zachytí pompu i hrůzy této války. Rok prohlubující se krize v „naší“, sedm let mladé, budoucí „rodné a milované KSČ“, kdy se začíná výrazně prosazovat „gottwaldovská větev karlínskejch kluků“, jejíž stalinská orientace nás v budoucnu bude stát čtyřicet let života a ovlivní všechno, od zbytnělého těžkého průmyslu přes ztrátu humoru až po zákazy jednotlivých písniček. Rok před vznikem trojice Voskovec-Werich-Ježek v Osvobozeném divadle, která nám po několik generací bude oproti „rodné straně“ zalívat humorem i písničkami šedou vyprahlost…


Rok 1928.


Na světě je už přes dva tisíce jazyků a domluva je čím dál tím těžší. Norský polární badatel Roald Amundsen, první člověk, který vstoupil na jižní pól, zahynul při výpravě uspořádané pro záchranu dalšího polárníka, generála Nobileho. (V jeho výpravě byl členem náš mladý vědec František Běhounek. Nobileho výprava byla zachráněna a Amundsen ne.) Anglický bakteriolog, tehdy ještě ne Sir, Alexander Fleming objevil nejvýznamnější lék století – penicilin. Jsou uskutečněny první pokusy s tryskovými letadly, poprvé na veřejnosti je promítán zvukový film, je vynalezen encefalograf umožňující hlubší vyšetření mozku.


Rok 1928.


V Paříži byl uveden, samozřejmě se skandálem, první surrealistický film dvou španělských umělců, režiséra Luise Buňuela a malíře Salvadora Dalího, Andaluský pes. Další šokující událost zažila pohodová valčíková Vídeň v podobě opery – oratoria Oidipus Rex dvou géniů, básníka Jeana Cocteaua a skladatele Igora Stravinského.


V Amsterodamu probíhají IX. letní olympijské hry, kde v plaveckých disciplinách exceluje budoucí „nejslavnější filmový Tarzan všech dob“, Johnny Weissmüller.


V Berlíně má svou premiéru Třígrošová opera, zvaná také Žebrácká, Bertolda Brechta a Kurta Weila, ze které je song Žralok zuby má jak nože… a ten zná díky podání Louise Armstronga a Miloše Kopeckého každé malé dítě dodnes.


Čerstvý šéf opery Národního divadla, skladatel Otakar Ostrčil, uvedl operu Věc Makropulos, kterou podle dramatu už světového Karla Čapka složil tehdy ještě „nesvětový“ Leoš Janáček. Šestadvacetiletý německý fyzik Werner Heisenberg formuloval své poznatky o vlastnostech protonu a neutronu atomového jádra a tím přispěl svou mincí na budoucí „největší dárek“ pro lidstvo, atomovou pumu.


Rok 1928.


Jiřinka Fikejzová, budoucí atletka, doktorka filozofie a textařka, která se v budoucnu s naší protagonistkou nejednou setká, je rok „stará“.


V SSSR začala první pětiletka, československá koruna má jeden z nejlepších kurzů v Evropě, T. G. Masaryk je ve světě uznávaným filozofem a státníkem a doma milovaným „tatíčkem“. Edvard Beneš, šéf všech diplomatů, je mezinárodně vážen, ale doma nemilován, dámy jsou skutečnými Dámami a nedají bez klobouku ani ránu.


Rok 1928.


Amerika i Evropa „tančí na sopce“ zatím ještě bezstarostně horečně, dobové synkopické tance „dětí jazzového věku“…
A do toho všeho se ve znamení Štíra, 4. listopadu 1928 v Českém Brodě, poprvé ozval tehdy ještě neškolený hlas děvčátka Yvetty Roubalové, kterou za pár let budou znát a poslouchat miliony lidí jako Yvettu Simonovou.

Ukázka č. 3

Yvetta Simonová, rozená Roubalová

zpěvačka, herečka
Narozena 4. 11. 1928 v Českém Brodě, okres Kolín. Vystudovala obchodní školu v Praze a potom soukromá studia zpěvu, klavíru a hudební teorie u profesorů J. M. Fiedlerové. H. Vávry, F. Carpiho, R. Rosnera a M. Vojtěcké. Začínala jako herečka na bratislavské Malé scéně. Působila postupně s  orchestry Jiřího Procházky, Zdeňka Bartáka a hlavně Karla Vlacha. Projevila se i pěvecko-herecky v divadlech Na Fidlovačce a v „Karlíně“. Proslula jako sólistka (Já jsem zamilovaná, Lampióny…) i v duetech s Milanem Chladilem (Děti z Pirea, O nás dvou, My dva a čas…) Perfekcionalistka, oblíbená celá desetiletí u širokých vrstev spíše konzervativnějšího publika. Natočila hodně přes 500 gramofonových snímků. Yvetta je stálým hostem v televizi i v rozhlase a pokračuje ve své koncertní činnosti. Navštěvovaná jsou nejen její vystoupení s velkými kapelami, ale také klavírní recitaly. Ve slavných duetech Milana Chladila důstojně zastupuje Milan Drobný.

Ačkoli je to k nevíře, Yvetta Simonová má už pravnučku Elišku.

Pokračováním používáním stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na této webové stránce jsou nastaveny na "povolit cookies", aby vám umožnily co nejlepší procházení. Používáním stránky bez změny nastavení souborů cookie nebo klepnutí na tlačítko "Rozumím" k tomu dáváte souhlas.

zavřít