Kolem roku 1984 nebylo v kraji zrovna veselo. Dny se podobaly jako vejce vejci, tuba času zvolna vymačkávaly svou hmotu bez chuti a bez zápachu, a systém dával najevo téměř vším, že nemá důvod tady nebýt „na věčné časy“. Novák, já a další kolemjdoucí hospodami se stejnou „krevní skupinou“, jsme se bránili tomuto molochu štíty lahví a meči panáků, abychom se náhodou nezbláznili. Byli jsme docela mladí a mládí mívá sny, i když k tomu chybí sebemenší rozumný důvod. Měli jsme dokonce plány, a co je na tom ještě směšnější, realizovali jsme je.
Zpověď