Ne že bych co by mladistvý nevtrhl několikrát s kamarády a kytarami o zkrácených víkendech na Sázavu nebo Kocábu a nepotkal se s odlišně vyhlížejícími lidmi, kteří si říkali trampové, to bych lhal. Ale můj vztah k nim byl lhostejný, v nejlepším případě indiferentní. Byl jsem totiž rockerem „uhlířské víry“, a tak mé tělo dostávalo slastné vibrace z úplně jiné hudby, než byly trampské písničky. Také můj silný individualismus vyžadoval jiný prostor pro svobodu než v rámci nějaké party řídící se svými posvátnými úzusy.