Slovesně vytříbený a přitom široké vrstvě posluchačů srozumitelný a přístupný umělecký projev básníka a textaře Pavla Vrby prezentují hity, ze kterých si snad každý Čech bez vážné vady sluchu zapamatoval pár refrénů nebo alespoň nějaký ten verš z písní pro Janu Kratochvílovou (V stínu kapradiny), Leška Semelku (Šaty z šátků), Lucii Bílou (Ave Maria), Petru Janů (Říkej mi) či z jejího duetu s Petrem Jandou (Jedeme dál) a určitě slogany legendárních písní Olympicu (Osmý den schází nám, Jsem to já jak zamlada, Skončili jsme Jasná zpráva). Pavel Vrba sedí v bytě v centru Prahy, pije kafe a kouří, v očích uhnízděný klid. Nevím a netroufám si odhadovat, jak blízko je mu v této chvíli stav duše, kterému říká „poučený smutek“ a o němž v jedné své knize mluví jako o „poznání, odměně i ztrátě“. Škoda. (I když Mistr by možná v souladu se svým bohémským založením a slovy lidového mudrce namítl, že „škoda je jen ženy, která zemře jako panna“.)