Na moje první setkání s Pavlem Vrbou nikdy nezapomenu. Bylo to u něj doma. Pamatuji si, že jsem byla velmi nervózní, protože mě mnozí upozorňovali na to, že se se mnou ani bavit nebude a hlavně – že si vůbec vybírá, komu text napíše. Bavil se. Přehrála jsem mu pár vlastních skladbiček a čekala na odpověď… Prvním naším společným dílem (jsem šťastná, že to takhle můžu říct) byla moje skladba na téma Felixe Mendelssohna-Bartholdyho – původně jako duet pro můj pop hlas a baryton. Hodně mi na tom záleželo a řádně jsem se na tu schůzku připravila; rozepsala jsem jednotlivé hlasy do not, včetně klavíru. A Pavel mne kupodivu neodmítl… Všechny texty, které pro mne později napsal, jsou jakoby nedílnou součástí mé hudby, nemusím nic upravovat, naopak mám pocit, že ještě více hudby skladbě sám dodá.

A pokaždé když si pro hotový text přijedu, prožívám něco nezapomenutelného: sedne si vedle mne v obývacím pokoji na sedačku, pustí předzpívanou nahrávku a poctivě si se mnou nový text přezpívá. A ne jednou… Vždycky žasnu z jeho nápadů. Tak třeba: „z úst písně jdou a často barvu krve mají“, nebo „mám doma v pianě blues…rozlilo se mi blues na ubrus…prosím to blues ať nateče mi zpátky“ (za tohle blues děkuji taky Peteru Lipovi), anebo „ženská Bohu nepromine, že je dole sama“… Každý jeho text je napsaný na stroji a vlastnoručně podepsaný s datem, kdy vznikl. I tohle má pro mne velkou cenu. Ale úplně největší, že je Pavel člověk s velkým srdcem a pevnými názory.