Byl začátek roku 1987, bylo mi dvacet. „Potkala“ jsem Pavla Vrbu. A hodně jsem o něm do té doby slyšela. Napsal mi první text, aniž by se se mnou setkal. Trochu jsem se třásla. Bylo to na písničku Petra Jandy. ŠEPTEJME. Psal se stejný rok, potkala jsem Pavla Vrbu na festivalu v Ostravě. Napsal mi tehdy text, aniž by se se mnou před tím setkal. TO JÁ, NE TY. Potkali jsme se na jevišti, když jsme společně přebírali cenu. Třásla jsem se trochu víc.

Řekl mi tehdy na chodbě. „Jak můžu psát pro holku, kterou vůbec neznám? Měli bychom na textech trochu spolupracovat, nezdá se ti?“… Psal se rok 1992. Dlouho jsme se neviděli. Třásla jsem se. Ale ne dlouho. Najednou to byl Pavel, který mi naslouchal. Vlastně ani nemusel. Věděl všechno. I to, co cítím. Psal moje myšlenky. Vzniklo několik desek. A za těmi si stojím. Díky, Pavlíčku, mám tě moc ráda.

Iveta Bartošová