Jednou jsem v době své metalové puberty přišla s partou přátel do takové zapadlé a jak se říká hodně opotřebované hospůdky, objednali jsme si všichni pivo a rozebírali světové téma – jestli půjdeme na koncert Arakainu na Barču a nebo do Edenu… Tenkrát jsem nosila koženou bundu, džisku bez rukávů, na které bylo napsáno velkým písmem VENOM… Až po letech mi někdo řekl, že je to nějaká děsně tvrdá beatová kapela – mně ale v té době unikala ještě spousta důležitějších věcí… Jako například, že tam vedle u stolu sedí nějaký pan Vrba a důvodem, proč kolem něj všichni kmitají a chovají se k němu jako ke králi ze Zemundy není to, že vládne celé pražské galerce a že se ho všichni bojí, ale že vládne neskutečným talentem na verše, básně, texty a že si ho ti lidé váží…

Kdybych já truhlík tenkrát tušila, když jsi Pavlíčku přišel k mému stolu a řekl „rád bych ti něco napsal“, kdybych já tušila, že budu mít jednou ve svém repertoáru tolik klenotů od tebe, asi bych ti neodpověděla „já vaše telefonní číslo nechci, ale vona si ho třeba veme kamarádka“… Že mi tenkrát huba neupadla… Ale neupadla a tak teď můžu zpívat tvoje a Bachovo VÁM, tvoji a Gaunodovu AVE MARIA nebo o tom, že LÁSKA JE KÝČ, TOUHU, HRDOST KONĚ VE MNĚ ZLOM, NÁDHERNÝ, BOUBEL a další. Za každou z těhle pokladů máš u mě týden dlouhou pusu, ale za STEJSKÁNÍ od Péti Jandy nejméně měsíční… Pokud bychom to nestihli tady, najdu si tě nahoře. Mám tě ráda a děkuju za to, že jsi.