Dík, že smím Pavla Vrbu ctít…

To je, milý Pavle, samozřejmě parafráze na první text, který jsi pro mne napsal. Bylo to v sedmdesátých letech a správný titul zněl DÍK, ŽE SMÍM PÁR PŘÁTEL MÍT. Od té doby jsem tu písničku zpíval moc a moc stokrát – a díky Tobě s úspěchem. Točím se kolem světa písniček stejně dlouho jako Ty. Čtyřicet let. Zatím co já se točím, Ty v něm pevně sedíš v sedle. Napsal jsi mi řadu krásných textů, mezi nimi i takové, na jejichž jazykové originály si mnozí Tví renomovaní kolegové netroufali.

Nejsem básník jako Ty, jsem jen potulný, ale Tobě vděčný zpěváček. Přesto máme něco společného; oba ctíme a milujeme český jazyk (i když máme tak rádi angličtinu) a oba se máme navzájem rádi. Díky za mnoho, Pavle! Dík, že smím Pavla Vrbu ctít.

Pavel Bobek