Krátce po Intertalentu, to mně bylo ještě hodně málo, jsem v Dikobáru – což byl takový muzikantský klub naproti nahrávacímu studiu Mozarteum – Pavla poprvé oslovil a zeptal se ho, jestli by mohl taky něco napsat pro mě. A on mi řekl: „Hele, s dětma já nedělám, přijď, až budeš dospělej.“

Uplynulo asi šest sedm let, já odešel z Kroků a s Honzou Prokopem jsme založili skupinu Allegro. A když s námi Pavlova žena Marie dělala rozhovor pro časopis, v kterém pracovala, zeptal jsem se, jestli už můžu Pavla oslovit, že už jsem asi dospělej, když se budu ženit… Kapelu jsme chtěli pojednat víc bigbeatově a já se chtěl prezentovat už jako chlap. Pavel nám v tom hodně pomohl, udělal nám skoro celé album – písničku VŮNĚ ŽENY mám dodneška moc rád a teď ji znovu zařazuji do svého koncertního repertoáru. Dal albu správnej „šmrnc“, líbilo se to i kritikům, takže Pavel byl jedinej člověk, který mi dopomohl k tomu, že mě kritici taky jednou v životě pochválili. Od té doby jsme spolupracovali autorsky i pro jiné interprety, spolupracovali jsme na divadelní hře Povečeříme v posteli v karlínském divadle a udělali jsme také velmi ojedinělou desku s Rudolfem Hrušínským a jeho vnukem „Rudulínkem“ s názvem JAK CO HRÁT. Všichni jsme se scházeli u nás doma a na ty chvíle, kdy jsem slyšel tolik „správných hlášek“ a moudrých slov, nikdy nezapomenu.