S Pavlem jsem se potkal poměrně pozdě. Psával jsem písně převážně s Pavlem Chrastinou a později se Zdeňkem Rytířem či Miroslavem Černým. S textařema je to trochu jako se ženskou. Je vám trapné mít v úvazku řekněme víc než dva. Stejně na sebe žárlí. Copak o to, já bych s Pavlem jistě začal dřív, ale ta letitá spolupráce mě přece jenom svazovala.

Chodili jsme kolem sebe jako dva mlsní psi a zkoumali, kdo začne. Už si vlastně ani nepamatuji kdo z nás to byl, ale vím, že jsem Pavlovi nabídl píseň na Bratislavskou lyru. Musím se přiznat, že v tom byla i obava, že by to některý z mých tradičních básníků nestihl, bylo na to málo času a správně jsem předpokládal, že Pavel to udělá rychle, když je to tak zvaně první námluva. Nemýlil jsem se.

Druhý den mi oznámil, že je píseň hotová a jmenuje se Osmý den. Jal se mi to diktovat do telefonu, což já nemám moc rád, ale nebyl prostě čas, už druhý den jsem s tím musel kvačit na poštu. Text se mi opravdu líbil. Mojí první ženě trochu lezlo na nervy to „řekni aspoň přísloví“, ale mně to nevadilo. Stejně jsem si nemyslel, že to postoupí, takže jsem žádný nervy neměl a v klidu čekal co bude dál.

Za pár dní přišla poštou zpráva, že píseň byla vybrána. Samozřejmě, že nezvítězila, ale v Bratislavě jsme si to s kapelou i s Pavlem náležitě užili. Vzpomínám, jak jezdil asi hodinu ve výtahu s liftbojem nahoru a dolů, nejen proto že si nemohl vzpomenout na číslo svého pokoje a klíč u sebe měl spolubydlící. Pak jsme začali pracovat častěji a navíc jsme začali spolu opatrně kamarádit. Pavel je básník se vším všudy. Občas přišel na schůzku společensky upravenej a ještě než jsem začal hrát novou píseň, tak mi tvrdil, že to všechno už zná a ví. Jednou jsem si přál, aby do textu zamontoval jméno mníšeckého kapelníka Bodyho Sosnu a on mi za pár dní diktoval text do telefonu, kde se to hemžilo jakýmsi Harym Lopatkou.

V té době jsem začal lyžovat. Trochu pozdě. Ale přece. Pavel sjížděl kopce s básnickou bravurou širokými oblouky a já kdesi za ním jsem si říkal, teď oblouček, teď tělo zvednout a do podřepu a teď doprava a teď doleva a Pavel už byl dávno dole. Jednou jsme dojeli k jakési dvousedačkové lanovce, kde nebylo živé duše. Nebylo kam spěchat. Sedačky jezdily a nikdo nikde. Tak jsme zasedli a v klidu čekali než dojedeme na horní stanici, kde v pohodě vystoupíme a sjedeme další alpský kopec. Když jsem se zvedal ze sedačky, zdálo se mi, že se Pavel drobátko zdržel. Už jsem sjížděl ten mírný svážek, a najednou za sebou slyším takové zvláštní vyjeknutí.

Stačil jsem se otočit a už jsem viděl, že je zle. Pavel se zasek za kšandy nebo co to bylo a plál vzhůru k tomu kolu, kde se lanovky vracejí zpátky do údolí. V tom jsem zaslechl praskající zip a následný pád Pavla z výšky asi dvou metrů. Nic se mu zaplaťbůh nestalo a ani jsme to nijak nekomentovali. Když si na tu scénu vzpomenu, vždycky se zasměju. Naše spolupráce je nepravidelná, ale stálá. Mám pocit, že vím přesně, co chci od Pavla otextovat. A Pavel mě vždycky překvapí. Jen málo textů jsem mu vrátil. Kdysi mně napsal text o důchodcích – tak to byl jeden z nich. Na každý jeho text se opravdu těším. A musím konstatovat, že píše texty stále na termín a poměrně rychle.

Vždycky po ránu zavolá a lakonicky mi sdělí, že to má hotové. Jednou jsem k němu přijel dopoledne pro nějaký text domů. Ještě ji trochu měl z večera a pak mi sdělil, že Bystrá není doma a že nemůže najít kafe a že pro něj skočí do krámu. Dvě hodiny jsem na něj čekal až Marie (alias Bystrá) přijela a vysvobodila mě. Pavlík seděl za rohem v hospodě a dodnes nevím, zda-li na mě zapomněl či co. Musím se přiznat, že jsme se s Pavlem na té pouti světem sblížili, a že se máme rádi.

Pavle, ještě nekončíme – jasná zpráva.