Pamatuji si, že zakrátko po svém příchodu z Plzně do divadla ROKOKO, jsem se seznámila s dvojicí tehdy už renomovaných textařů – Pavlem Vrbou a Eduardem Krečmarem. Očividně je bavilo pohybovat se po pražských divadlech ve dvojici. Abych si je nepletla – v Pavlovi jsem od prvního pohledu viděla francouzského básníka Francoise Villona. Od té doby pro mě tedy byl, je a vždy bude – českým Villonem.

Po bližším obeznámení se s Pavlovou tvorbou jsem si jen potvrdila svůj první dojem, že se jedná o básníka s obrovským respektem a citem pro osobnost interpreta, úžasného znalce ženské duše, ženského uvažování vůbec – a hlavně básníka s neskonalou invencí, protože Pavlovi nebylo nikdy nutné sdělovat představu o hudebním materiálu. A další jeho předností je neomylný cit pro hudební akcent a dynamiku, cit pro krásnou a výstižnou řeč, což nejlépe dokládá (kromě desítek textů jakými je například LAMPA) jeho libreto k Webberovu muzikálu LÍP SE LOUČÍ V NEDĚLI. Prostě: Pavel Vrba mě nikdy lidsky ani umělecky nezklamal, a proto se mu vždy ráda a bezvýhradně svěřím, kdykoli se naskytne příležitost!