V supraphonském studiu Mozarteum jsem natáčela jednu z mých prvních desek a když byla polední pauza, všichni někam odešli a já v předsálí zůstala sama… Najednou se tam objevil rozevlátý člověk s básnickou patkou a evidentní „špičkou“, sedl si vedle mě a řekl: „Tak to jseš ty, co taháš ty komoně po horách?“ Nevěděla jsem, kdo to je, ale hrdinně jsem snášela, když se do mě navážel. Brzy se dozvěděl, že jsem z Dobrušky, a když jsem nevěděla, kdo je to František Kupka, strašně mě „sjel“ a fakt je, že jsem si hned druhý den knížku o slavném rodákovi koupila a díky Pavlovi si rozšířila obzor. Časem jsme se skamarádili, a když si jednou dělal legraci z textů mých písniček, řekla jsem mu, že když je tak chytrej, ať mi nějakou napíše. Asi mě chtěl víc poznat, zavolal mně a ten telefon trval dobré dvě hodiny. Občas si odskočil pro skleničku a povídal a vyptával se a povídal… Fascinovalo mě, co všechno ví, že je zasvěcený snad do všech oborů, jakou má encyklopedickou paměť a jak umí dávat všechno do souvislostí… A pak jsme spolu udělali řadu pěkných písniček, s texty spíš ze života než westernové pohádky. Pavlovy texty jsou zpěvné, ctí melodii, nikdy neudělá obrácené přízvuky a je takový profesionál, že když mi nějaké slovo nesedí, nebazíruje na něm a vymyslí jiné. Toho si moc vážím, takový přístup není běžný.