První píseň, kterou pro mě koncem šedesátých let napsal Pavel Vrba (hudba Jindřich Brabec), se jmenuje VÁŽKY. Měla jsem ji tehdy z celého alba nejraději, ale bohužel nedostala se do širšího povědomí. Nesměla se hrát v rádiu a na dotaz proč, odpověděl mi jakýsi bezejmenný rozhlasový pracovník, ať do toho raději nevrtám, že bych si nanejvýš mohla vykoledovat stažení desky z prodeje. Dodnes nepochopím, jak je možné, že režim, který se tolik bál písní, dokázal se tak dlouho držet u moci. Posuďte sami, co tehdy vadilo:

Vzbouření vážek průsvitných visí nad hladinou
a s doufáním slunci dál zaclání
nad hladinou línou

co smí vládnout rozlohou a špínou
mocí zrádnou bezbranným
vážkám bezbranný, bezbranným…

Nechci fušovat kritikům do řemesla, ale dovolím si vyslovit na textaře a básníka Pavla Vrbu svůj názor: Jeho texty byly a jsou nadčasové, za celá ta dlouhá léta se neopotřeboval a jsem přesvědčena, že i v třetím tisíciletí hodně překvapí. Oproti mnoha svým vrstevníkům totiž ještě zdaleka není za zenitem. Příjemně mě mrazí, když zpívám na koncertech Pavlův text z roku 2002:

O něco vejš dosáhne Bůh než hlas ženskej
Ať je to v hádkách a nebo když zpívám
Kam se živa nedodívám
Tam bydlí Bůh kdo ví
On když jsem lásky chtivá snad spí…

Pavel má můj obdiv, můj dík.