Ze slábnoucí paměti se pokouším vydolovat, jak to tenkrát všechno začalo… Poprvé jsme se sešli vlastně díky mému angažmá ve skupině Blue effect – nebo chcete-li v té době M.Efekt. Bylo to ke konci šílených sedmdesátých let a Pavla mezi nás tehdy přivedl Lešek Semelka, který už s ním spolupracoval dříve. Pavel byl už tehdy jako textař pojmem, ale já s ním přišel do kontaktu ponejprv. Připravovali jsme LP desku Svět hledačů a Pavel (kromě jiných skladeb) psal text na mou píseň HLEDÁM SVÉ VLASTNÍ JÁ. Byla to patrně jediná skladba na celém albu, která měla víceméně opravdu písňovou strukturu narozdíl od všech ostatních, kde se jednalo o dosti složité kompozice. Myslím, že textovat relativně jednoduchou skladbu pro zpěváka, kterého vůbec neznám a přitom se trefit do jeho naturelu, huby (úst) – tedy frázování, intonačních schopností, povahy – a to nejen hlasové, ale i vnitřní – a přitom obsahem textu zůstat koncepčně „uvnitř“ celého LP a to vše po jedné jediné docela letmé schůzce, je docela husarský kousek. Prostě jsem byl pro něj čitelný. Dodnes jsem na tu písničku hrdý. Postupně jsme se stýkali víc a víc a já jsem cítil, že i sebebanálnější posezení v hospodě s ním mi dá vždy něco víc, než jen zadělání na kocovinu. Troufám si tvrdit (a doufám, že to tak můžu říct), že tehdy začalo naše dlouholeté přátelství. Vůbec jsem neváhal, když jsem později učinil přestup do kapely Synkopy a začal tam chystat své monotematické projekty, komu je nabídnu k otextování. Tak vznikla celá řada elpíček (SLUNEČNÍ HODINY, KŘÍDLENÍ, ZRCADLA), kdy jsme si s Pavlem řekli rámcově Co, O čem a Kam, a bez nějakých zásadních změn bylo vše dokonalé, neboť jeho básnické textování ideálně odpovídalo naší muzice a navíc jsme měli také trochu štěstí, že pro nakladatelské cenzory byly Pavlovy obraty obrazy snad natolik nedešifrovatelné, že narozdíl od obalů na desky, nebyl žádný problém se schvalováním. Vyvrcholením naší spolupráce byla autorská deska DLOUHÁ NOC, která bohužel vyšla přímo do převratových listopadových událostí a tudíž si ji nikdo příliš nevšiml.

Pro naše kamarádství je myslím typické, že i když se v posledních letech vídáme řídčeji, není nikdy potřeba příliš mnoho času a slov k tomu, abychom se ocitli ve stejném rozpoložení, v jakém jsme byli při předešlém setkání.